Abys neřekl deníku, že si hned ze startu stěžuju, podělím se s tebou o jeden příjemný zážitek, protože, věř tomu nebo ne, zažívám i takové! Já vím, zdá se to neskutečné. Ale teď vážně. Chci ti vyprávět o pečení s Raven. Už jsem ti, alespoň myslím, říkal, že se přihlásila do klubu vaření a o Halloweenu nás podarovala kouskem koláče, který byl super, takže jsem neváhal a přidal se k ní, když se po novém roce zmínila, že by si šla do klubu zkusit upéct kokosky. V podstatě jsem se vetřel, ale to není.. podstatné. Čerstvé kokosky, no neber to! Nemluvě o tom, že mě baví být v její společnosti. Když na mě zrovna nevyplazuje jazyk, je na mě dost hodná. Vyslechne mě, když pozná, že to potřebuju. Už jí beztak lezu na nervy, ale na ty kokosky mě vzala, tak to asi ještě nebude tak hrozné. Zašili jsme se tedy do klubu vaření a pustili se do díla. Oprava. Raven se do toho dala, já se nejdřív jen díval a kontroloval, jestli to dělá správně (haha, jako bych uměl péct). Nejspíš jí to trochu vadilo, protože mě zakrátko požádala o pomoc. Mě! No chápeš to? To je blázen. Ale tak nějak jsem jí teda pomohl. Ono přece jen na tvarování kokosek není nic těžkého, jak se ukázalo. Jediné, co mi trochu dělalo problém, byla jejich velikost. Nějak se stalo, že jsem na své kokosky využil víc těsta než Raven. Bylo to schválně? Hmm, možná, možná jsem tak trochu doufal, že ty velké kusy budou brány za nepovedené a tedy moje! Nakonec jsem ale nedostal vůbec nic, protože je Raven asi třikrát spálila, než to s nimi úplně vzdala. Bylo jí to hrozně líto a mně taky, ale jí asi víc - byla do toho úplně zažraná. Dokonce ji nezajímalo, že je dávno po večerce! No není to roztomilé? Porušovat pravidla kvůli pečení, to se jen tak nevidí!

A teď se opět s dovolením vrátím k Cindy. Naše další hádka se udála poté, co jsem ji nevěnoval tolik pozornosti, kolik by si asi v tu chvíli přála. Pamatuješ si, jak jsem psal, že se ji snažím neobtěžovat? Ta má snaha se trochu promíchala s trucováním (jsem děsný, já vím, ale vadilo mi, že se tvářila, jako by se mezi námi nic neudálo), a tak se stalo, že jsem na ni reagoval jedním slovem, nic neříkajícím pohledem, anebo jsem se otočil na Raven s tím, že bychom mohli jít trénovat a tím pádem nechat Cindy s Ericem v Síni samotné. A to jsem neměl dělat, ale omlouvat jsem se taky nechystal. Cindy se naštvala, bouchla do stolu a odkráčela. Eric odspěchal za ní. Myslel jsem si, že se toho víc v ten den dít nebude, ale spletl jsem se. Znovu jsme je potkali po cestě do společenské místnosti. Myslím, že se kvůli mně hádali, anebo se Cindy hádala a Eric poslouchal - to nevím. Když si mě všimla, vyrazila ke mně a zase spustila, že jsem nemožný a podobně. Jak jsem tam pro ni nebyl, když to potřebovala, čímž mě hrozně vytočila. Moc dobře ví, že bych za ní hned běžel, stačilo pípnout! Nemám ale pocit, že by něco takového udělala a co vím, tak ze mě zatím není vědmák, takže jsem nemohl vědět, jak špatně na tom je. Nenechala si to ale vysvětlit a dál si povídala to své. Pak se dokonce vytasila s tím, že se s Raven bavím jen proto, že mi připomíná ji. Jaké štěstí, že ta i s Ericem zalezla do jiné chodby. Co by na to asi řekla? Už by se mnou pravděpodobně nepromluvila, ač to není pravda. Třeba si jsou podobné, co já vím, ale určitě se s ní nebavím zrovna kvůli tomu, anebo si to neuvědomuju? Ale nee, není to tak! (Vypadni, Cindy, z mé hlavy!) Taky mi dala ultimátum. Buď se prý vzpamatuju, anebo končíme. Jakou já měl chuť říct, ať si trhne nohou, ale nedokázal jsem to. Stačilo si jen na chvíli představit, že bychom spolu už nikdy nepromluvili (protože dokážu být opravdu tvrdohlavý a ona není o moc lepší) a měl jsem jasno, že to takhle nechci. Jasně, hádáme se a pak spolu tolik nebýváme, ale vždycky je tam šance, že se to zlepší. Teď jsem měl pocit, že by to bylo definitivní, protože jsem si byl jistý, že já bych zpátky nepřilezl. No a jak jsem tak přemítal, co bych jí na to řekl, abychom se nepřestali bavit, ale taky abych neměl pocit, že vyhrála, rozběhla se pryč. Utekla do společenské, kde už byla i Raven, která se kolem nás během hádky prosmekla, jelikož se blížila večerka. Jo, to asi Cindy taky vadilo, že jsem se Raven omluvil za to, že jsme nestihli trénink, protože vyhrkla cosi o tom, že si mám být teda s ní a tak. Co bylo dál? Probral jsem se z menšího šoku a vydal se za Cindy do spolky, a když říkám, že jsem se tam vydal, myslím tím, že jsem se dostal přes heslo a vlez přímo do havraspárské společenské místnosti! Chvíli mi trvalo, než jsem ho uhodl, uznávám, a trochu jsem jim tam okopal zeď, jak mě štvalo, že se k nim nemůžu dostat, nakonec se mi to však povedlo. Bál jsem se, že mě někdo přistihne a opět vyprovodí, ale naštěstí jsem hned u schodů narazil na Cindy. Ta mě teda vyvedla ven, ale to mi nevadilo, protože jsem tam hledal právě ji, duh. Chtěl jsem to vyřešit, nehodlal jsem naši hádku protahovat do dalších týdnů, anebo měsíců. Přesto všechno jsem byl ale neúspěšný, protože nás nachytala prefektka z Mrzimoru a udělila nám trest za to, že jsme po večerce mimo kolej. Možná bychom ho nedostali, kdyby nebyla Cindy tak drzá, ale vyčítat jí to nemůžu, protože nejsem o moc lepší, když narazím na Leona (ten je taky prefektem). Nemůžu si pomoct! Ublížil Cindy, a i když se s ním zase baví, já nezapomínám. Jednou mě to asi bude stát hodně krutý trest, ale to je mi jedno. Takže jsem měl zase smůlu, Cindy se odporoučela zpátky do spolky a já se musel vrátit do té mé. Neříkám však, že jsem s tím nestačil vůbec pohnout, myslím, že se přece jen trochu uklidnila, protože jsme se při vykonávání trestu chovali jako dřív! Jo a.. když jsme se tak naháněli po hradě, zapomněli jsme Erica na chodbě. Ups. Nejhorší je, že nám to došlo, až když se o tom zmínila ta prefektka, která ho tam načapala. Ale neboj, omluvil jsem se mu!

byeee

River