Jsem tu zase! To čučíš, co? Sám jsem překvapený, ale tohle ti prostě musím říct! Doufal jsem, že se to nikdy nestane, že budu ve škole aspoň průměrný, když ne nejlepší, ale myslím, že nakonec nejsem ani to! Jsem dost pod průměrem, jak se ukázalo na hodinách přeměny a obrany proti černé magii. Hrozně jsem se na nich ztrapnil. Nedokázal jsem snad ani jediné kouzlo, což mě štve, protože i když jsem je netrénoval v jednom kuse, nedá se říct, že bych je netrénoval vůbec. Dokonce mi fungovaly. Uznávám, že jsem v přeměnách dost pozadu, ale že mě zradí i jedno ze základních kouzel v obraně, které jsem uměl, to jsem teda nečekal!

Paní profesorka Gillbert (přeměny) poznamenala, že jsem asi málo trénoval předchozí kouzla, aby mi fungovala ta nová, na což jsem jí odpověděl: myslel jsem si, že jsem speciální. Tím jsem chtěl říct: doufal jsem, že to zvládnu i bez toho. Nezvládl. Speciálního je na mě tedy jen to, jak jsem nemožný. Hlavně si nemysli, že jsem povýšený blbec. Ani nevím, co mě to popadlo, nejspíš jsem jen potřeboval odlehčit situaci. Dělávám to tak, když se necítím dobře, začnu plácat nesmysly. Paní profesorka to naštěstí vzala sportovně a myslím, že se dokonce zasmála. Zato profesorka LaMalet (obrana) mi dala mou neschopnost pěkně sežrat. Nene, nebyla přímo zlá, spíš zklamaná a pak si taky všimla, že mám na sobě obuv, která nepatří ke školní uniformě, na což mě prostě musela upozornit, hm? Uznávám, že to bylo docela vtipné, když řekla, že mi to možná nejde, protože na sobě mám špatné boty. Tedy.. teď mi to přijde vtipné, ale tehdy jsem se moc nesmál. Byl jsem červený až na zadku, to jsem si jistý! Byli u toho všichni mí schopní spolužáci! Byl jsem rád, když hodiny skončily a já odtamtud mohl vypadnout.

To mě přivádí k další nepříjemnosti, která se mi ten den přihodila. Moc jsem nejedl, takže se mi před hodinou lektvarů udělalo špatně. Motala se mi hlava, místo lektvarů jsem tedy skončil na schodech s kebulí mezi koleny. Čekal jsem, až se mi udělá lépe, a když se tak stalo, bylo na lektvary už pozdě, a tak jsem se místo toho schoval v kuchyni. Asi jsem měl jít na ošetřovnu, třeba by mi tam dali nějaký povzbuzovák, ale neměl jsem chuť s někým mluvit. Radši jsem se nacpal dobrotami v kuchyni, což je taky výborný lék - a zabralo to. Musím ovšem s hanbou přiznat, že jsem se tam taky rozbrečel. Cítil jsem se opravdu neschopný. Když mě pak Cindy našla v Síni se zarudlýma očima (protože jsem se nakonec zase přesunul), řekl jsem jí, že se mi udělalo zle z nedostatku jídla, a proto vypadám, jak vypadám. Nedokázal jsem jí přiznat, že jsem brečel kvůli tomu, jak hloupě jsem se cítil. Nedokázal jsem jí přiznat, že má hloupého kamaráda! Nechci, aby mě měla za blbouna.

Nechci, aby mě tak kdokoliv vnímal, proto jsem se pustil do trénování. Nevím, jestli to bude u zkoušek stačit, ale bez boje se nevzdám! A nakonec se z toho vyklubal příjemně strávený čas. Trénoval jsem totiž společně se Cindy. Bylo super mít zase svého parťáka. Příště bychom se ale po večerce nemuseli schovávat v těsných kabinkách na dívčích záchodech! Nebylo by zrovna příjemné (i když by z toho byl jistě skvělý zápisek), kdyby mě tam nachytal některý z profesorů, anebo prefektů. Navíc tam bylo opravdu málo prostoru. Jak si pak máte z někoho dělat srandu, když vám může bez jakékoliv námahy jednu střelit?! Nemáte, kam utéct! A pak.. a pak!

To je vše.

River