Milý deníčku,

tohle místo, tenhle deník jsem si pořídil, abych si sem mohl zapisovat své nejtajnější myšlenky, ale i zážitky, na které bych jen nerad zapomněl.

Svým prvním zápiskem bych chtěl shrnout, co se mi za posledních pár měsíců událo a pak už snad budu plynule pokračovat zážitkem po zážitku. Nevím, jestli si vzpomenu na všechno (omlouvám se proto svému budoucímu já), ale doufám, že ano.

Toto léto bylo konečně to poslední před nástupem do prvního ročníku v Bradavicích, kam jsem se těšil od chvíle, kdy jsem se o nich dozvěděl a ještě víc, když tam o rok dříve nastoupila moje kamarádka Cindy! Chyběla mi doma, ale přežil jsem to. Zjistil jsem totiž, že můžu svými strašidelnými historkami děsit i jiné sousedovic děti. A víš co? Báli se úplně stejně jako Cindy a možná ještě víc! Byla to legrace.

Na konci léta jsme se všichni - kdo chtěl - nasáčkovali do Děravého kotle, kde jsem měl možnost poznat plno nových lidí. První takovou byla nejspíš Avaline, nejlepší kamarádka Cindy, kterou poznala v Bradavicích (myslíš, že taky nakonec skončí vedle sebe a budou své děti "nutit" do přátelství? haha!). Pak tam byl i Rudy, se kterým musí být sranda (rozhodně by nebyl špatným spojencem proti holkám).Pamatuju si taky Billa, který nechtěl pokoj ve sklepě, což jsem naprosto chápal. Byl ovšem ujištěn, že to nehrozí, protože Kotel prý zase tak plný není, aby museli své hosty ukládat do sklepa - hrozně vtipné! Je škoda, že jsem se s ním od té doby znovu nesetkal. Dále jsem se seznámil s Regine, která byla později zařazena do Mrzimoru. Ta mě pro změnu vytáhla do Godrikova dolu! Kdyby rodiče věděli, že jsem byl večer v cizím městě, asi by mě zabili, avšak o to větší zábava to byla. Takovou malou misi jsem zažil i s Maxem, nynějším Zmijozelákem. Nudili jsme se v Kotli, když zmínil, že si za plotem všiml nějakého podivného hřiště, a že bychom se tam mohli jít podívat. No a to bych nebyl já, kdybych odmítl průzkum divných míst, a tak se šlo! Mělo to však malý zádrhel - nemohli jsme přijít na to, kde bude nejlepší ten plot přelézt. Naštěstí se tam zanedlouho po nás objevila Mirai a pomohla nám s tím. Lezli jsme tedy po břečťanech, padali ze zídky (nebo spíš jen já), ale na to podivné hřiště jsme se nakonec přece jen dostali - a bylo vážně zvláštní! Myslím, že to možná ani hřiště nebylo. No, bylo rozhodně dost nudné, i ta jedna houpačka na zahradě naší průvodkyně po zídkách se mi zdála zajímavější. Matně si poté vzpomínám i na Raye a taky věčně tichého Erica (teď už oba ze Zmijozelu), ale s těmi jsem nic moc neprožil. Tomu se asi ani nemůžu divit, když jsem nejvíce času strávil se Cindy a Avaline. Ukázaly mi Příčnou ulici, pak dokonce i hřiště, které už podle mě hřištěm opravdu bylo, nově otevřené papírnictví, ale taky jsme hráli flašku, už ani nevím kde! Trochu jsem se toho bál, co na nás vymyslí, ale nakonec i to byla legrace. Přinutil jsem Avaline běhat dokolečka a řvát, že má blechy (alespoň myslím, že to tak bylo). Udělala to bez zaváhání! Zajímavá byla i chvíle, kdy jsem Cindy nachytal v altánku s Finem. Myslím si, že to bylo rande (hahaha)! Nemohl jsem jinak, než toho využít k tomu, abych si z nich utahoval. Řekl jsem Finovi, že ho sleduju, čímž jsem nechtěl říct, že mám problém se stalkováním, jen to, že si ho podám, jestli Cindy ublíží. Je sice starší, takže bych s největší pravděpodobností prohrál, ale to je mi jedno! Potom se začaly rozsvěcovat svíčky a to už jsem je tam radši nechal o samotě.

Bohužel to ale nebylo jen o šťastných chvilkách. Pomalu mi taky začalo docházet, že si už se Cindy nejsme tak blízcí. Má teď nové kamarády, se kterými si pořád něco šeptá, anebo když jsem ji jednou potkal celou rozrušenou, úplně se mi vyhnula s tím, že musí za Avaline. Dělalo mi to samozřejmě starosti nejen proto, že jsem byl úplně mimo dění, ale hlavně jsem jí nemohl nijak pomoct. A tak se to stalo ještě několikrát, až jsem ani neměl chuť se s ní vidět! Pořád to tak ještě občas mívám, ale už si na ten pocit, že nejsem na prvním místě, začínám zvykat (aspoň doufám). Nerad bych svou odtažitostí přišel i o ten zbyteček našeho dlouholetého přátelství.

Tak plynul den po dni, až konečně nastal čas odjezdu na hrad. Cestu si moc nepamatuju, mám pocit, že jsem většinou koukal z okna, protože se tam opět bavili o věcech, kterým jsem nerozuměl a asi ani neměl chuť rozumět. Po příjezdu do hradu jsme byli uvítání a následně rozřazeni do kolejí. Byl jsem hrozně nervózní! Vždycky jsem si přál skončit v Nebelvíru, ale popravdě jsem si spíš myslel, že to bude Mrzimor. Ne že by na té koleji bylo něco špatného, věřím, že je tam plno skvělých lidí, jen to prostě nebylo něco, o čem jsem snil od svých.. no dlouho! Můj sen se mi naštěstí vyplnil, takže jsem si oddychl a spokojeně odklusal k nebelvírskému stolu. Po jídle proběhla prohlídka hradu a seznámení s pravidly, která si už moc nepamatuju. Vím tak nanejvýš, že musíme být po večerce na koleji. Všiml jsem si, že to dělá Arthurovi trochu problém (to je taky prvák!). Jednou na takovou noční procházku zatáhl i mě - ne že bych se kdovíjak bránil. Mám ho vlastně docela rád, ukázal mi na hradě několik zajímavých míst a pomáhá mi i s učením, čehož si moc cením - bez něj bych byl úplně levý. Tím samozřejmě nechci shazovat práci profesorů, jsou skvělí, bohužel se mi však občas podařilo na hradě zabloudit, a tak jsem některé hodiny zameškal. Bylo jich vlastně docela dost. Snažím se to ale dohnat, opravdu!

Fuuu, to je ale dlouhý zápis! Mám pocit, že bych takhle mohl pokračovat ještě dlouho, ale jelikož už mě bolí ruka, budu to muset nakonec přeci jen rozdělit...

Za chvíli navíc bude oběd a ten si nemůžu nechat ujít!

zatím se měj

River