Dnes mám v plánu ti vyprávět o svých prvních zkouškách v Bradavicích. Myslel jsem, že je zařadím mezi mé nejhorší dny na škole, ale víš co, nakonec to nebylo tak hrozné. Jasně, byl jsem děsně nervózní, ukázalo se však, že jsou mé obavy naprosto zbytečné. Všichni profesoři, se kterými jsem se při zkouškách setkal, byli velmi vstřícní.

Začneme paní profesorkou Mang, která je hrozně hodná. Prošla se mnou lektvary a dokonce mi protáhla večerku, abych je mohl v klidu dovařit. Nato mě vyzkoušela z poznávačky a odvedla mě na kolej s tím, že pokud stihnu napsat i esej, nemusím jít na zkoušku. Napsal jsem ji ještě ten večer, abych měl jistotu, že vše stihnu. Bylo to divoké, stálo to ovšem za to; dostal jsem od ní V. Trochu mě to překvapilo, nebudu lhát. Myslím, že jsem pokazil jeden lektvar a nebyl schopný uvařit čaj. S jakou chutí jsem se z něj napil v přesvědčení, že se mi povedl. Fuj! Paní profesorka se mi smála, že jsem schopný připravit složitější lektvary, ale čaj ne. Byl jsem tím potěšen a zahanben v jednom - zvláštní pocit. Na jednu stranu nejsem evidentně ztracený případ, ale... chápeš to? Jsem Angličan a neumím uvařit čaj? Ten den jsem si zakázal pomáhat Mirai v Koutku. Ne že by mě o to někdy žádala, ale kdyby ano, bude lepší, když to odmítnu, jinak to určitě skončí katastrofou! Snažil jsem se pak napravit své selhání jinými lektvary a to je možná ten důvod, proč mě ohodnotila tak dobře - nevzdal jsem se!

Za zmínku asi stojí i to, že se v tu chvíli nad učebnou lektvarů objevil Eric s Maxem, mí spolužáci ze Zmijozelu, a cosi si tam spolu špitali. Pak myslím mluvili i na mě, ale jelikož to bylo moc potichu, nerozuměl jsem jim, a tak jsem se je radši rozhodl ignorovat. O to zarytěji, když se začali smát - nejspíš mně. Potřeboval jsem se soustředit a oni... Když jsem o tom s Ericem mluvil, přiznal, že chtěl, abych na ně reagoval a tím si vysloužil okřiknutí paní profesorkou, nebo něco v tom smyslu. Měl jsem mu za to dát aspoň pohlavek, ale nevím, není to vlastně docela vtipné? No ať už to mysleli zle, anebo ne, rozhodl jsem se, že si to nebudu brát moc osobně. Max se na mě často šklebí, už jsem na to zvyklý. Nemluvě o tom, že je těžké se zlobit na někoho, kdo vám pomůže vždy, když se na hradě ztratíte (dobře, není to vždy, ale párkrát jsem ho musel žádat o pomoc, pak taky Mirai a Cindy, ups! Ale tak hlavně, že znám cestu do kuchyně.). Taky mě zachránil, když jsem se potřeboval dostat do místnosti, kde měla probíhat zkouška (pokud se nepletu, no někam jsem prostě spěchal!) Rozhodně byl nápomocnější než jakýsi protivný zmijozelák, kterému se nejspíš nelíbilo, že se motám kolem jejich společenské místnosti. Ugh, jako by mě v tu chvíli zajímalo jejich hnízdo zmijí, žádal jsem jen o pomoc! A Eric.. ten při hodinách létání krade košťata, takže.. mě vlastně jeho chování ani moc nepřekvapuje - je to šprýmař. Navíc pak Eric začal mluvit o Cindy, takže se má pozornost přesunula od pohlavků jinam a.. to je na jindy, deníku.

Raději se ještě vrátím k paní profesorce Mang, protože mě nezachránila jen v lektvarech, ale i ve formulích, které nás rovněž učila. Opět se mnou prošla učivo, které mi uniklo a dokonce mi poskytla skripta - je prostě úžasná. Mohl jsem se tak připravit na následující zkoušku, kterou jsem jen díky ní taky zvládl na výbornou. Myslím, že nejdřív váhala, jestli to nebude N, ale.. uff!

Pak následovaly zkoušky z přeměn a úvodu. V přeměnách jsem pohořel při posledním kouzle (nedostal jsem se k citrónu), a tak jsem si vyčaroval pouhé N, avšak z úvodu to bylo opět V. Pan profesor Swifter byl při zkoušce taky moc milý, musím podotknout. Díky jeho přístupu jsem vůbec neměl pocit, že jsem zrovna zkoušený, díky čemuž ze mě opadl kus nervozity.

No a mám před sebou ještě tři předměty, které musím dokončit, až se vrátím do Bradavic, což jsem přiznal jen svým rodičům, protože mi nic jiného nezbývalo a tobě deníku, nikdo jiný to neví, dokonce ani Cindy! Nestojím o její lítostivé pohledy, anebo Maxovy vítězoslavné škleby.

zase někdy, deníku

River